Dnes žiju svůj život ve vyrovnanosti, bez strachů a odporu. Přijímám život takový jaký je a vidím v něm ohromnou krásu a příležitost.

Ale vždycky to tak nebylo. Žila jsem ve strachu ze všech možných věcí, snažila se zavděčit ostatním i zalíbit se mnohdy i sama sobě. Trápila se nad věcmi, které jsem nemohla změnit.

Měla nějaké představy o životě a vnucovala je ostatním.

Byly doby, kdy jsem se trápila, že nejsem dobrou matkou a řádnou hospodyňkou. Večer padala únavou a beznadějí s pocitem, že jsem na tomto světě zbytečná. Usínala se slzami v očích a s pocitem, že už nechci žít. Moje děti odrostly a už mě tolik nepotřebovaly (a ani už neposlouchaly) tak, jako dřív a pro mě to bylo nová a těžká situace.

A pak jsem si uvědomila, že trápit se nemá smysl. Že se mi tímto otevírá nová cesta, kdy se můžu věnovat tomu, co mě zajímá a co mě baví. A taky se věnovat i sama sobě a své postavě, kterou jsem roky zanedbávala.  Najednou jsem to viděla jako příležitost. A uvědomila si, že se děje vše tak, jak má. Je to moje nová cesta.

A tak jsem se rozhodla své zkušenosti sdílet s ostatními lidmi a předat to, co mi pomohlo.