
Když mi poprvé cvrnkla do nosu příležitost, začít psát blog, přišlo mi to jako hloupost. Copak já umím psát? A mám vůbec čas?
Ale pak jsem se na to podívala z jiného úhlu a řekla si proč ne. Děti mi odrostly a já cítím tu prázdnotu, kterou jsem dřív neměla. Strávila jsem s nimi hodně času, každá moje volná chvilka patřila jim, ale ty doby jsou už pryč. Neříkám, že s nimi nemám společnou aktivitu, ale je jí o hodně méně. Přiznejme si to.
A když jsem začala uvažovat tímto směrem, otevřela se mi zajímavá cesta, kterou si můžu projít a zkusit nové, nevyzkoušené. Však přestat můžu vždycky.
A najednou mě zaplavila vlna nadšení a elánu. Do hlavy začaly chodit nové myšlenky a témata. Rychle jsem si je poznamenala na papírek, aby se nevytratily z hlavy. A potěšilo mě, kolik toho umím vymyslet. Přišlo to samo od sebe a vyvřelo to na povrch z toho nápadu.
Takže neztrácejme chuť do života, když na dveře zaklepe nová etapa našeho života. Není všem dnům konec 🙂 Je to nová zkušenost a výzva.
Taky jste se pustili do něčeho nového, co vás dřív ani nenapadlo?