Proč?

Proč nás rodiče odrazují od našich snů v dětství? Proč říkají, že je to hloupost, že na to nemáme a podobně? Všichni to určitě ze svého dětství známe. Proč to dělají? 

Nemyslím si, že by to byl jejich úmysl. Ale spíš mě mrzí, že mě odradili od činností, které jsem měla ráda.

Třeba mě strašně moc bavilo hrát na klavír. Dokonce mi ho i koupili, když jsem byla malá. S radostí jsem hrála skladby a “mlátila” do kláves etudy, až se okna třásla 🙂

Šla jsem do pokojíčku, že se jdu učit, ale to se mi moc nechtělo. Tak jsem to učení oddálila chvilkou u klavíru. Dodnes si vzpomínám, jak za mnou máma přišla, že je to hraní slyšet do vedlejšího pokoje, kde se s tátou dívali na televizi. Chtěli mít klid aspoň v neděli po obědě. Ale mě to tak bavilo!

Naši rodiče žili v jiné době a žili jinak. Dřív jsem nebyla spokojená s tím, jací jsou. Proč nemám rodiče jako moje sestřenice? Proč? Proč? Proč? Těch otázek bylo hodně.

Dneska vím, že žili a vychovávali, jak nejlíp uměli. Nesoudím. Nechodila jsem v jejich botech, nejedla jejich chleba. Chápu je. Já taky dělám plno chyb. A dělám je snad schválně? Nedělám.  Stejně jako oni.

Snažím se ze všech sil být dobrou mámou. A moje máma se taky snažila. Jen mě napadá:

Kde bych asi dneska byla, kdybych se hraní věnovala i později. Hrála bych na koncertech? Učila děti hře na klavír? To dneska nikdo neví.

Moje učitelka klavíru mi jednou nabídla, jestli nechci jít na konzervatoř.  Řekla jsem to doma. Máma mi to rozmluvila. “Copak by tě to uživilo?” To jsem nevěděla, jestli by mě to uživilo. Dneska vím, že mě uživí cokoliv, co mě bude bavit a budu to dělat s radostí. 

Ale má cesta se měla ubírat jiným směrem. Je to můj příběh. Je to osud? Možná.